TATRANSKÉ BABÍ LÉTO 2004 – Část první : Hvězdy nad Batizovskou dolinou.

Přes internet jsem si našel dva virtuální spolulezce a začal plánovat Tatry.
Nějaké pěkné, technicky nenáročné klasiky, takovou malou horolezeckou maturitu.
S Markem jsme se virtuálně hecovali celý květen a potom červen, ale počasí stálo
tento rok za starou belu. A potom přišla náročná zakázka, víkendy a noci trávené
v práci, takže nebyl čas a chuť ani na skalky. No a když toto všechno skončilo,
svitlo světélko naděje v podobě horoškoly pro pokročilé a oddílové akce Tatry.
Zhaslo tak rychle, jak se objevilo. Pro nedostatečný zájem účastníků. A tak
jsem ze zoufalství odřekl i post náhradníka v cestovce organizovaném zájezdu
na Grossvenediger. Co s tím. Jediný můj dobrý spolulezec je tak o tři stupně
UIAA lepší a do hor se mnou na lehké cesty nepůjde. Docela ho chápu. Já jsem
se zase nezačal na stará kolena věnovat horolezectví kvůli lezení na skalkách.
Na tuto náročnou gymnastiku už moje klouby nemají dostatečnou ohebnost a atrofované
svaly zase dostatečnou výkonnost (a kdy vlastně měly?). A hory jsou o něčem
úplně jiném. Jejich majestát, prostor, výška a hloubka a ticho… Asi se vrátím
k vysokohorské turistice.
A potom se to všechno zlomilo. Po několika mejlících a odkladech kvůli špatné
předpovědi (znáte vtip tohoto léta: Jak se pozná, že končí víkend? Vyčasí se!),
konečně v pátek 17. září poobědě vyrážím směr Batizovská dolina. Cíl : sobota
– východní stěna Drúku, cesta Gnojek-Sawicky z roku 1935, 4 UIAA, neděle – něco
lehčího oddychového – asi hřebenem na Zadní Gerlach. Celá akce je plně v Markových
rukách. Mně je to v podstatě jedno, co a kde polezu, hlavně pryč z města. A
tak sedím v odpoledním špinavém socialistickém rychlíku a těším se na moji první
vážnější cestu v Tatrách a zároveň na můj první bivak. V Trenčanské Teplé přistupuje
Marek, pozdě odpoledne Štrba, zubačka na Štrbské Pleso a „tramvaj“
do Vyšných Hágov. „Klesáme o viac ako 200 metrov“, poznamená Marek.
Až později mi dojde, co tím myslel. Krátká přestávka, svině na záda (Sakra,
kde se zase fláká ten šerpa! Budu mu muset dát výpověď.) a vyrážíme směr Batizovská
dolina.
Marek mě pohání. Je už dost hodin a na konci nás nečeká žádná útulná chata.
Přes dvě hodiny se potím jak dveře od chlíva. Cestu nepoznám a tak jedinou mojí
útěchou je občasný pohled na hodinky. Čas se zase dostal do známého, fyziky
zatím nevysvětleného, paradoxu: přímo úměrně se zpomaluje s délkou cesty, převýšením
a hmotností tělesa na zádech zavěšeného.
Konečně dorážíme k Batizovskému plesu. Je už tma a tak přišli ke slovu čelovky.
„Bivakovať budeme tu“, rozhoduje Marek : „Ďalej je cesta za tmy
nebezpečná a neviem, či by som trafil“. A začal cosi hledat. Tiše jsem
s ním souhlasil a bylo mi úplně jedno, jaká je dál cesta. Hlavně že se už nejde
dál. Po chvíli našel nějakou noru ve skalách. Že prý bivak. No ještě že pro
tmu nebylo vidět, jak velký kus volné skály bude na nás ležet. Nepříjemná představa.
Když jsme se vybalili a začali vařit, objevilo se v dáli v dolině světélko.
Přibližující se čelovka signalizovala průser. „Zhasni a poďme si sadnúť
k chodníku, nech to vyzerá, že sme turisti idúci na chatu. Možno nás minú“.
Silně jsem pochyboval, že případný tanapák bude tak blbý, a nebude obeznámený
s naší dírou jen pár metrů od chodníku. Ale co se dá v této chvíli dělat? Trpělivě
vyčkávat věcí příštích. Chvíli napjatého ticha vystřídala úleva. Byl to jen
párek horolezců, ona a on, vracející se potmě z Batizovského štítu. „Ahoj,
odkiaľ idete?“ „A odkiaľ vy?“ Neznělo to příliš srdečně. Chlapíkovi
bylo jasné, že tu chceme bivakovat a evidentně se mu to moc nelíbilo. Možná
horský vůdce, možná někdo z účastníků Jamesáckého týdne, který právě probíhal
na Slezském domě. Oba se kousek od nás nachvíli zastavili a vyměňovali baterky
v čelovce. Byli nalehko a výstroj jsem jim mohl jen tiše závidět. Ale potom
se chlapík přece jem obměkčil a dal nám jednu radu. „Ráno čím skôr vypadnite,
pravidelne tu chodia ochranári“. Bylo už dost hodin a tak jsme po jejich
odchodu rychle vybalili věci na spaní, dovečeřeli a pac a pusu, dobrou noc.
Moji první v bivaku.
Spalo se mi docela dobře. Ráno jsem byl vyspaný a kupodivu ne moc dolámaný.
A i balvan nade mnou zůstal na svém místě. Ranní zima zalézala pod nehty. Sluníčko
sice vstalo, ale stále ještě se schovávalo za kotlem Gerlachu. Na obloze sem
tam mráček. Ideální počasí, jen trochu zima. Doufám, že skála nebude moc studená.
Rychle obléct a obout nocí vyhřáté boty. Mám rád toto automatické topení. Hned
mě probudí. Rychle se pobalit, stlačit do hlavy jednu fit tyčinku a vyrážíme
k závěru doliny.
Zprvu je chodník ještě upravený. Horští vůdci tudy vodí své klienty z a na Gerlach.
Taky jsem to dvakrát absolvoval. Pěkná túra, hlavně v zimě. Posléze chodníček
opouštíme a vyrážíme za svým cílem. „Je to tam ten mierne zlomený špic
vľavo od Popradského ľadového štítu“, ukazuje Marek někam na konec doliny.
Ale to bych musel napřed vědět, který že to je ten Popradský ľadový štít. A
tak následuje krátký výklad místopisu a polohopisu: Kotlový štít, Gerlach, Zadný
Gerlach, Batizovský a Kačací štít, Popradský ľadový, Drúk a masív Končisté a
hromada štěrbin a sedélek a vpředu Kostolík. I tak jsem si zapamatoval sotva
polovinu. Cesta dál je namáhavá, skáčeme z balvanu na balvan jako kamzíci s
tím rozdílem, že oni mají čtyři nohy a my jenom dvě a ještě prasátko na zádech.
Pomáhám si tyčkami, ale Marek je omnoho zručnější (či snad znožnější) než já
a má už slušný náskok. U zadního pleska se zastavujeme. Takový malý žabník bez
žab, celý pokrytý tenkou ledovou krustou. Je to poslední voda a tak tu doplňujeme
zásoby, vaříme čaj a snídáme. A znova dál a výš, přes nekonečné moře kamení,
nahoru a dolů a nahoru a dolů, ale přece jen více nahoru. Po nějaké době Marek
nalézá další malý bivak. Necháváme tu věci a bereme si jen výstroj a výzbroj
do stěny, vodu a trochu jídla. Dál už pokračujeme nalehko.
Sluníčko pálí z bezmračné oblohy a Drúk je už vidět v celé své kráse. Sledujeme
předpokládanou linii naší cesty. Napřed šikmý zářez až skoro do sedélka (odsud
je možný ústup ze stěny slaněním za sedlo), šikmý traverz a kout přímo vzhůru
(vypadá to, že i s převisem – odhaduji, že to bude nejtěžší místo). A potom
dále nějak na vrchol. Optimismus vystřídali obavy. No snad to nějak zvládnu.
Po půl hodině dorážíme pod nástup. Vybalit se, navléct úvazky, nacvakat kopec
materiálu, uvázat se na lana. Dělám první štand. Dost blbě, ale Marek už spěchá
a vyvádí první délku. Tak 1+ maximálně 2. Ani se nikde nejistil. Mohli jsme
jít souběžně. Ale kdo to mohl vědět. Ruším štand, vytloukám skobu a spěchám
za Markem. Je nějaký nervózní, stále mě pohání, asi ví proč. Já se zase necítím
moc jistý a tak nespěchám. Naposledy jsem lezl v horách na konci minulého roku
a to ještě v zimě. Druhá délka je už i o lezení. Ukloněné plotny tak za 3. Míst
na jistění moc není a tak zatloukám skobu. Vyvádím celých 55m a na štandě dávám
další skobu. Jištění nic moc, ale zatím to není až tak těžké a tak to jde v
pohodě. Marek dolézá – rychlé doplnění materiálu – a mizí mi za skalním obzorem.
Lano ubíhá, už je skoro na konci, potom se zastaví… a začíná klesat. Křičím
na Marka, nic se neozývá. Pomalu a místy i rychle dobírám. Dobrých 20m, než
se lano zase rozběhne směrem vzhůru.
Lezu na další štand, napřed pokračuje plotna, potom lano uhýbá prudce doleva
do traverzu. Jeho nástup Marek minul a skončil v nedalekém sedélku. To proto
ten návrat. Traverz jde po polici v lámavé skále a trávě. Není to těžké, spíš
nepříjemné. Na lezečky v kombinaci s trávou a hlínou nejsem ještě zvyklý. Pokračuji
traverzem a po několika metrech se snažím po obřích schodech pokračovat zase
vzhůru. Chybí mi více zkušeností a tak jen tiše doufám, že jsem trefil cestu.
Odspodu to vypadá jednoduše, ale v mohutné stěně se člověk zapráská raz dva.
Vyfuním schody, místy po kolenou, (mít tak deset metrů délky, klidně to vykráčím)
a dostávám se k asi třímetrovému výšvihu. Je mírně převislý a stará skoba ve
spáře dává tušit, že jsem se trefil. Cvakám se ke skobě a přidávám friend. Moc
se mi to nelíbí a jištění mě příliš nespasí. Při pádě z hrany končím rovnou
na polici. Nastoupám a nemůžu najít pořádný chyt. Klasika. Když to jednou s
horním lanem přelezete a zistíte, že se to dá, je to v pohodě, ale nastoupat
do toho z prvního znamená věřit, že tam bude něco, co udržíte. Jinak … Opatrně
slézám dolů na polici a rozdýchávám to. Nastoupám a slezu a zase. Až na počtvrté
se odhodlávám – výhmat pravou, nohy na tření, levá hledá chyt, něco malého tam
je, posunu se, noha na hranu (prosím jen mi neustřel), stavím se, uf. Adrenalín
stříká z uší. Pokračuji pár kroků po nakloněné polici ke stěně a škub. Lano
mě téměř strhává zpět. Tahám za něj a nic. Otočím hlavu, lano se zaseklo do
malé spáry na hraně výšvihu. Co s tím. Opatrně se vracím na volném laně zpět
na hranu a snažím se ho uvolnit. Sakra, seklo se, a pořádně. Co teď? V boční
stěně vidím starou skobu. Aha, asi se to leze tudy. Pěkná, ale hodně morálová
spára. Cvakám do staré skoby expresku s lanem a vyvěšuji se do ní. Snad mě udrží.
Nakláním se nad převis a uvolňuji lano. Posouvám se ke steně. Lano dost drhne
a neustále se převaluje blízko kritického místa. Pro jistotu dělám štand. Stena
je téměř kolmá a dost těžká. Kdyby se mi lano znova zaseklo o pár metrů dál,
byl by to dost velký průser. Natažených třicet metrů není nic moc, ale vždy
lepší, než chlap visící v stěně.
Marek se pouští do dalšího úseku. Nevypadá zrovna snadně. Za chvíli mi mizí
za hranou a jenom podle dvou dlouhých zastávek odhaduji, že mě ještě čekají
perné chvíle. „Istím“, doléhá ke mně z dáli, „lezůůů“. Nastupuji
do plotny, dva akrobatické kroky a krátký traverz za hranu (ještě že jsem to
trénoval na múriku). Následuje další plotna se široce rozevřenou spárou po pravé
ruce. Uprostřed nádherné madlo z placatého kamene metr krát metr. Nastupuji
do stěny, jeden náročný krok, rozpírám se o spáru a chytám spásné madlo. A sakra,
ono se to hýbe, a fest!! Doprdele, lokr jak svině. S tím vypadnout, tak mě ani
lano neudrží. Opatrně couvám a hledám jinou cestu. Nikde nic, postupové jištění
nade mnou mi navíc nedovolí velké manévry. Pouštím se přes lokr, opatrně ho
nadlézám, snažím se ho dotýkat co nejméně. Hlasitě dýchám, je to za mnou. Krátký
výlez a už vidím Marka v sedle. Místa je tu dost. Dáváme krátkou pauzu. Jedna
tyčinka a trochu vody. Už to potřebuji, v krku mám poušť.
Přehazujeme materiál a pokračuji traverzem – kamzičí stezkou. „Za hranou
rebra má byť chrbát. Chrbátom stále hore po trávach. A nezabudni sa občas istiť,
kĺže to“, dáva mi dobré rady Marek. Mizím za hranou a pokračuji po trávách
nahoru. Jistit se není kde a jediné, co mi brání v pohybu vzhůru a vpřed je
lano. Místy si připadám jako vozka tahající káru. Napravo jsou skalní plotny.
Zamířím k nim. Jsem přece horolezec, ne kamzík na pastvě. Není to těžké a zase
mám pevnou půdu pod nohama. Pro jistotu zakládám jedno jištění a pokračuji,
dokud utáhnu lana. Jako obvykle, když pád prakticky nehrozí, je štand tutový.
Křičím na Marka, neslyší. Jsem moc daleko a za hranou. Po chvíli se lano začíná
povolovat, asi pochopil. Nestačím dobírat. No jo, choďák. Marek dolézá na štand
a frfle: „Veď som ti hovoril chrbátom. A chrbátom znamená po tráve!“
No jo, mírně jsem se zapráskal. Příště už budu vědět. Chrbát = choďák travnatým
hřebenem co nejjednodušeji vzhůru. Marek to napravuje krátkým traverzem doleva
a mizí mi za hranou. Vrchol je už blízko. Snad to vyjde na jednu délku. Nemám
dnes dobrý den a raději bych se natahování další délky už vyhnul. Nestačím povolovat,
vypadá to dobře. A potom se lano na delší dobu zastavuje. Tuším problémy. Lano
se pomalu odvíjí. Stojí. „Istííím“, ozývá se z dálky ze všech směrů.
Ještě, že jsme tady sami. Přelézám traverz skálou za hranu a pokračuji traverzem
další kamzičí stezkou pod obrovskou stěnou. Aha, tak tady jsem měl dorazit po
hřbetě. Na konci stěny je nádherný mírně ukloněný kout a nahoře na jeho konci
stojí v sedle pod vrcholem Marek. Spára je úzká, ruka se tam nevleze, dobrých
stupů a chytů žalostně málo. Nohy zčásti na tření, ruce se občas něčeho přidrží.
Od půlky se stěna více uklání a je už lehčí. Ještě, že jsem to netahal. „Lano
mi už nevydalo, pôjdeš poslednú dĺžku? Vrchol musí byť už blízo,“ Marek
ukazuje na výšvih končící v neznámu. Bůhvíjaké odhodlání ve mně není, ale nepřišel
jsem se sem ulejvat. Nemůžu téměř všechno nechat na spolulezci. Dává mi pár
kusů výstroje : „Už nebudeš veľa potrebovať, je to kúsok. A ani to netrieď.
Máme málo času, už je kopec hodín“.
Cvakám na sebe dvě expresky, něco jsem vybral cestou a nastupuji do výšvihu.
Zakládám smyčku do hodin a osahávám skálu. Chyty vypadají dobře, morál je už
horší. Nakonec vyměňuji ruce a nastoupám přes levou. Dobře jsem udělal. Cesta
pokračuje spárou vpravo vzhůru a pro pravou ruku je tu dobrý chyt. Naopak by
se mi vylézalo podstatně hůře. „Ako to tam vyzerá?“ vyzvídá Marek.
Lezecky pěkně, ale je to dost těžké. Spára ještě takových dobrých 10 – 12 metrů.
Chytám druhý dech. Leze se mi dobře, jen materiál jsem si měl vytřídit. Při
zakládání si tak nadávám do blbců a snažím se nic neupustit. Hlavně ne sebe.
Jedno jištění musí stačit. Konečně to výš už nejde. Ostrou špici oblézám zleva
a za hranou buduji štand. Marek dolézá. „Bolo to celkom ťažké“, hodnotí
poslední délku. Úsměvy a gratulace. A nádherné výhledy. Jsme na naší vlastní
střeše světa.
Pohled na hodinky nás vytrhuje z chvilkové eufórie. Je pět pryč, za chvíli se
stmívá. A cesta dolů daleká. Lezli jsme to skoro devět hodin. A jak rychle to
uběhlo. Čas tu má úplně jiné měřítka. Sestup dolů má být hřebenem směrem k severovýchodu
do Sedla pod Drúkom. Nějaký snadný terén ale nenacházíme. Volíme slanění pod
Vyšné sedlo pod Drúkem. Je to nějakých 25m. Marek slézá kousek pod štand a ukládá
repku přes zub. Repka je dost tenká a nelíbí se mi. Radši bych tu nechal nějakou
svoji smyčku. Jistím Marka, sedá si do slanění, drží, spouští se. Jsem na řadě.
Slaňák je pode mnou. Musím zrušit štand a přesunout se pod slaňák. Zakládám
si provizorní jištění a sunu se dolů. Není to moc příjemné. Spouštím se. Sakra,
zapomněl jsem zrušit jištění a už v něm visím. Musím nastoupat, hex se zasekl
a nechce ven. No tak doprdele, pojď. Jsem unavený a nervózní. Už abych byl dole.
Slaňuji. Balím se a s obavami hledím na sestup. Jsou to takové kozí chodníčky,
které protíná výrazná Štôlská lávka a pod ní strmá nekonečně hluboká stěna.
Marek rychle zbíhá a vysvětluje mi další postup. Lávkou napravo do sedla pod
Drúkom a na druhou stranu žlabem dolů. Jde mi to pomalu. Terén je relatívne
lehký, ale nejsem na to zvyklý a bojím se, že uklouznu a skončím až pod stěnou.
Když dorazím do sedla, Marek už je pod horní částí žlabu. Jsem pořádně unavený,
potřeboval bych si oddychnout. Začíná se ale stmívat, tak musím pokračovat dolů.
Tma přichází rychle. Už si nevidím pod nohy. Na trochu méně exponovaném místě
sundávám batoh (doufám, že mi nezahučí do žlabu a já za ním) a hledám čelovku.
Jasně že je až dole. No konečně vidím na co šlapu!
Ve světle čelovky se náhle celé okolí změnilo. Skály nabyly obludných rozměrů,
žlab se zdá nekonečný. Samý kámen a orientace nulová. Pomalu a opatrně se sunu
dolů a snažím se neuklouznout. Ztratil jsem představu o čase i prostoru. Je
mi jasné, že jsem se dostal příliš nalevo. Mám strach, že žlab bude končit kolmou
stenou a já nenajdu cestu zpět. Chmurné myšlenky se mi honí hlavou. Potom náhle
vidím světlo. Je ještě trochu více nalevo. Konečně Marek. Tak mě přeci jen nenechal
v štychu. Dosunu se k němu. Je to svíčka mezi kameny. A v dálce vidím druhou.
Tuto sfouknu a pokračuji ke světlu přes nekonečné moře. Kolik jich ještě bude?
Potom uvidím Marka. Křičí na mě, že je u bivaku a že proč jsem zhasl tu svíčku.
Označovala místo, kde jsme měli spát. Zase jsem něco zvoral. Přichází ke mně
a vysvětluje mi, že tam za mými zády je obrovský plochý balvan, na kterém budeme
spát. Prý výborné místo. A musel tak spěchat dopředu, protože mu docházela čelovka.
A bez ní by bivak s našimi věcmi našel těžce. To mu věřím. Já bych ho nenašel
ani s čelovkou. Napřed ale musím do původního bivaku pro spacák, oblečení a
jídlo (na to mám teď nejmenší pomyšlení). Odmítám se vrátit, mám toho už dost.
Budeme spát každý jinde.
Dorážím k malému bivaku, svíčka už skoro dohořela, a soukám se do něj. Bolí
mě celé tělo. Je tu málo místa, nedá se ani posadit a není tu žádný rovný plac
na spaní. Spát skroucený na hrbatých kamenech se mi nechce. Zakřičím proto na
Marka a vracím se zpět. Cestu si kupodivu pamatuji a nakonec to nebylo až tak
daleko. To jenom tma a únava všechno zvětší. Poslední oříšek, jak vylézt na
balvan, je vyřešen. Ocitám se na velké, téměř dokonale rovné ploše, okolo které
někdo (Marek?) vytvořil náhrdelník z malých kamenů jako signalizaci pro příliš
nepokojné spáče. Snad to bude dostatečné. Buzení pádem nepokládám zrovna za
nejšťastnější. Rozbalím spacák, ze zbytku minerálky vařím čaj (hlavně, že je
teplý), schroumám dvě tyčinky a vlezu do pytle. Jsem strašně unavený a šťastný,
že to dobře skončilo. Noc je nádherná, nebe bez mráčku září poseto milióny démantů.
Nepamatuji si, že bych kdy viděl tak úchvatnou oblohu. Mléčná dráha má hustotu
smetany a mé oči jsou oslepeny. V té spleti hvězd téměř nedokážu rozeznat Velký
vůz. Všude se rozhostil klid a mír, absolutní ticho. Od únavy nedokážu víc vychutnat
tento vzácný okamžik. Usínám. Dobrou noc.
Ráno mě vzbudil chlad. Je už světlo, ale slunce je ještě hluboko v ústí doliny.
Ospalým pohledem kontroluji pozici. Ano, jsem ještě na balvaně. Zachumlávám
se hlouběji do spacáku a dopínám všechny zipsy. Nechávám se unášet sladkým polospánkem.
Můžu si to dovolit. Ještě včera v noci jsme se dohodli, že dnes nás čeká už
jen návrat domů. Po takové námaze by mě do cesty i tak nikdo nedostal. I když…
Hlad a zima nás po chvíli vyhnali ze spacáků. Prohlížím si bivak za světla.
Perfektní místo. Vyspalo by se tu vpohodě několik lidí. Vracím se pohledem do
sestupového žlabu, který mi včera nahnal tolik strachu. Za světla vypadá docela
přívětivě. Není moc dlouhý ani široký a žádná kolmá stěna v něm taky není. Patří
spíše k těm menším a snadnějším. To jenom má unavená fantazie z něho udělala
strašidelné místo. A znovu k mezibivaku. Nabalit svině a dál už zase natěžko.
Čeká nás dlouhá a namáhavá cesta přes tisíce balvanů zpět do civilizace. Ještě
krátká zastávka u horního plesa. Vaříme si snídani. Teplé jídlo v žaludku mi
zvedlo náladu. Dál se mi přeskakuje už veseleji. Kupodivu cesta zpět k Batizovskému
plesu uběhla docela rychle. A tělo až tak nebolelo. Kousek pod námi vidíme horského
vůdce s klienty, kteří se vracejí z Gerlachu. Při turistickém chodníku je dobíháme
a tu se naše cesty dělí. Oni směr Sleszký dům a my dolů do Vyšných Hágov.
Cestou zpět vypleníme supermarket na Štrbském Plese, pivko bodlo, a stíháme
poslední vlak ze Štrby do Bratislavy. Je neděle a tak je zákonitě přeplněný.
Ve zmatku hledáme prázdnější vagón a nakonec končíme v kuřáku. Nejenom, že je
přeplněný a stojíme na chodbě, ještě i inhalujeme čerstvý cigaretový kouř s
deset let starým popílkem. Dobře, že jsme si před tím vyčistili plíce. Plnými
doušky si můžeme vychutnat tyto božské dary civilizace. Cítím se jako doma.
Bratislavský smog mi už skutečně chyběl. A jako třešnička na dortě živá kapela
našeho kočovného etnika dotujícího se všeobecně známou tekutinou, v jejíž spotřebě
na hlavu (včetně kojenců) prý držíme evropský primát. Divím se, že za tuto rehabilitační
kúru platíme železnici tak málo. Státím na jedné, a to ještě ne svojí noze,
důkladně procvičíte celé tělo, inhalace blahodárného nikotínu spolu s karcinogénním
popílkem je balzámem na plíce a těsný tělesný kontakt s nejbližším člověkem
prý zvyšuje psychickou pohodu (zvláště, když smrdí asi tak jako já po dvou nocích
v bivaku). A k tomu živá hudba. V lázních za to platíte těžké peníze a tu to
máte včetně odvozu domů za necelých pět stovek. Neuvěřitelné. Ani se nedivím,
že jsou železnice strátové. Tolik služeb zdarma. S Markem jsem se rozloučil
v Trenčanské Teplé. Podařilo se mu prorazit k východu a tak nemusel vyskakovat
oknem. Mně se potom naštěstí uvolnilo jedno místo v kupé a tak jsem zbytek cesty
přeci jen absolvoval ve větší pohodě. Jenom síla živé hudby se směrem k Bratislavě
neustále zvětšovala prímo uměrně se snižováním její kvality, až se změnila v
táhlé zavíjení lidské (vlky bych urazil) smečky. Vydechl jsem si až doma ve
vaně.