Jak jsem lezl poprvé v Tatrách

No a teď přijíždím do Smokovce, na nástupišti se (k mému milému
překvapení a přesně podle plánu) potkávám s Viktorem a šlapeme na
Skalnatou chatu. Jsem zvědavý a těším se na Tatry z pohledu
horolezce, který se nemusí starat o to, kde bude spát, kterého chatári
vždy rádi vidí, vždyť u nich přece bude utrácet a — náš zákazník,
náš pán. A samozřejmě taky na azurovou oblohu, šedé skály, křik orla
skalního a hlavně na bohovské lezení. To bude paráda…

Přicházíme na Skalnatou chatu. Půl osmé večer, za chvíli se bude
stmívat. Předsíň otevřená, rozsvíceno, hraje rádio a chata je
zamčená. Klepeme, bušíme, nic. Aha, chatár šel asi na panáka za
lanovkárom. Shazujeme batohy, čekáme. Stmívá se, chatár
nepřichází. Vaříme si večeři na plynovém vařiči. Dobře, že jsem ho
vzal, zlaté turistické zvyky. Setmělo se, chatár nikde. Vytahujeme
spacáky a karimatky. No, vlastně je to spaní na chatě podobné jako
spaní v lese. Na zemi jako na zemi. Usínáme. Probouzíme se, rádio
hraje. Znovu usínáme. V rádiu hlásí půl třetí. Usínám. Budím
se. Spím. Viktor nemůže usnout. Hurá, svítá. V šest hodin ráno
poznávám pana Kulangu. Vrzly dveře, vrzly v pantu, objevil se
chatár: „A čo je toto?“ Rozespalý, napůl v kómatu reaguji: „Ehhh,
dobrý den!“ Místo odpovědi se dveře do chaty opět zavřely. O dvě
hodiny později, sbalení a nasnídaní (sláva Ti, plynový vařiči náš)
mluvíme podruhé s panem Kulangou a tentokrát už můžeme dovnitř a
dokonce do objednaného pokoje. Hurá.

Voláme na Horskou službu a dozvídáme se, že přichází fronta. Na nebi
se stahují mraky, takže místo horolezení to vyhraje pěší výlet do
Bielovodské doliny. O půl hodiny později, kousek za Zámkovského
chatou, se toto rozhodnutí ukáže být rozhodně správné, mrholení
přechází ve sprchu a pak ve vytrvalý lijavec tatranský. Po marných
pokusech uschnout na Zbojnické chatě se obracíme a hopsáme deštěm zpět
do našeho domečku. Guláš, pomodlit a spát.

Ve středu ráno to s počasím nevypadá nijak slavně. Pro změnu. Ale
zatím neprší. Tak půjdem na Prostredný hrot, to jsou přece skoro
choďáky, jedna nějaká troječka. Nebude špatné začít něčím jednoduchým,
jsem přece poprvé v horách. Mapu nemáme, ale Viktor si to pamatuje. V
Malé studené dolině se seznamujeme s mlhou. Je poctivá, vydatná,
neošizená a zaručeně neprůhledná. O tom, kde je Prostredný hrot,
můžeme tak akorát snít. O sestupové cestě rovněž. Dobrá, tak támhle by
mohl být nástup. Škrábeme se trávou vzhůru, nevíme kam, pořád nahoru,
kamení, kleč, chytni sa konáriku, mlha přede mnou, mlha za mnou,
bacha, padá šutr. Měknu, tudy ne, říkám, pojď půjdeme sem někdy za
hezčího počasí.

Po cestě na kafčo na Terynku procházíme kolem Žlté stěny a tehdy lezu
svoji první cestu v horách. Korosadowicz. Poznávám kouzlo rozhovorů typu

„Povol!“
„Ano, držím.“
„Neee, povool. Lanooo.“
„Jasně, neboj, držím betónovo.“

Doufám, že to, co jsem na pozadí hukotu vodopádů zaslechl, bylo
„Jistím“ a nikoliv „Počkej“, a hurá na tu pětkovou platničku.
Jako
první cesta je to ale ideální. Chvílemi to už opravdu není turistika,
nýbrž lezení, stále je to ovšem docela jednoduché, krátké (pět délek)
a hezké. Uvědomuji si ale, jak je důležité, aby prvolezec aspoň tušil,
kam má lézt. A v okamžiku, kdy ze třech jištění, která Viktor založil
na první délce, ke mně ne méně než tři sjedou po laně dolů, si
uvědomím i to, že je třeba lézt s přehledem a ne na doraz. „Kdyby bylo
to jištění bývalo opravdu potřeba, tak bude držet,“ dostane se mi
ujištění. Na vršku Žlté stěny se mlha zvedla a vidíme do budoucnosti:
do zítřka na západní stěnu Lomnického štítu a o hodinu později na
kafíčko na Téryho chatě.

Další den ráno v osm hodin vyrážíme pod západní stěnu. Nad Lomnickým
sedlem nacházíme slaňovací kruh směrem do Malé studené a po kamzičích
pěšinkách přicházíme k nástupu (ani jsem nevěděl, že tatranští kamzíci
umějí dělat tak pěkné mužíky). Obědváme a s hladem mizí i naše
odhodlání vyzkoušet Pšeničnikova. Borci před náma zmizeli v mlze po
Patagonském létě, klobouk dolů, ale my se umíme radovat i z
maličkostí, tak hurá na Hokejku. S batohem plným haraburdí na lehce
technické lezení nastupuji jako druholezec do první délky. Tak tohle
snad nemyslí vážně, že je to tři plus. Uf, uf, ale vylezl jsem
to. Následuje druhá délka (pro změnu na druhém), čtyři plus. Á, dva,
tři, hop a už padám. Možná to lezu blbě, možná to je fakt místo spíš
tak trochu za pět, ale určitě je to hlavně tím zatraceným
batohem. Deset kilo navíc, posunuté těžiště, ach ouvej, život je
těžkej. Dolézám druhou délku, ruce mám jako z těsta. Nechte mě
umřít. Viktor mě povzbuzuje, následuje téměř turistický chodník ke
kříži. Prý pět plus. Hrozící krizi (tzv. vyhnití spolulezce) Viktor
zažehnává slibem, že batoh budeme dál tahat po laně. Utěšuju se, že na
cvičné stěně přece lezu za dobrého počasí skoro sedmičky. Přetáhneme
batoh, kříž bez větších problémů přeběhnu a hned se cítím lépe. V tu
chvíli se situace prudce mění, vidím, že bez té příšery na zádech to
jde opravdu lépe. Vychutnáváme si pátou délku v labužnickém
čtyřko–pětkovém terénu, pobaveně sledujeme spáru kousek vpravo,
kterou vede Pšeničnikov, a radujeme se, že jsme si vybrali Hokejku.

Následuje asi jenom patnáctimetrová délčička za šest plus. Viktor jí
po chvíli dumání a lezení tam a zpátky zvládne vyvést a já ho ve stylu
A0 následuji. S trochou nadsázky by bylo moľno říct, že přitom trénuji
na prvolezení: zacvakávám další expresky, vycvakávám ty před tím, z
lana vytvářím pavučině podobné konstrukce. Nakonec ale překonávám
převis a hurá na další šestičku. Ta je velmi pěkná, něco okolo té
šestky to bude, ale nejtěžší místo máme za sebou, takže nejistota,
jestli to vylezeme se rozplynula. Leze se krásně. V jeskyňce je další
štand a následuje komín a po něm už jenom pětky (plus). Počasí se
zlepšuje, mlha se občas zvedne, sluníčko svítí, skála pode mnou, skála
nade mnou, krása. Přemýšlím, jestli nemám zkusit vyvést aspoň jednu
délku sám. Než se ale rozhoupu, Viktor už vylézá komínem vzhůru. A teď
nějak začíná funět, visí tam už nějak dlouho. Á… hups. Už nevisí, už
sedí. V mladickém nadšení se nechá spustit a chce to zkusit ještě
jednou RP. Ani podruhé to nejde. S několikerým odsednutím to nakonec
zvládne, já lezu za ním a zjišťuji, že buďto jsem už unavený a nebo
některé pětky v Tatrách mají taky nějaké ty drápky. Za vydatné
spolupráce jistícího materiálu se nakonec vyškrábu nahoru a už se
stmívá, rychle do poslední délky, pětkový komín.

Celková bilance: devět délek, sedm a půl hodiny, soumrak na Lomnickém
štítě, upadlý kapesník, lehce prodřená goretexka a príma
zážitek. Odklopýtavše od konce Hokejky až na vyhlídkovou terasu (se
dvěma lanama po rukách a po tmě je to vpravdě zábavné) zjišťujeme, že
za prvé nemůžeme najít sestupovou cestu a za druhé mi dochází
baterka. Klepeme na stanici, milý pán z meteorologického domečku nás
nechává přespat na matracích v bufetu, přinese nám zcela mimo naše
očekávání hromadu jídla k večeři a dlouho do noci si s námi povídá o
tom, kde všude možno lézt v Tatrách (ještě jednou velmi
děkujeme!). Ráno koukáme na východ slunce nad inverzní oblačností a
vybíráme si kopce, na které polezeme příště. Doufám, že tam moudré
slovenské akademické či jiné instituce do příště také postaví nějaké
stanice jako na Lomnickém štítu. A nebo spíš, že se naučíme do příště
dřív vstávat.

Karel

Září / September 2004, Karel Výborný a Viktor Vaculčík