Dnes je 22. 06. 2018   | Počasie v Európe | Sprievodcovia | Weblinks | Download | Rozšírené vyhľadávanie    
  Články
Úvodná stránka
Kde sme boli
Metodika
Fotogalérie
Rady a tipy
Klubový život
EL LOCO
Pajštún
Najčítanejšie články
Ako písať články

  LokoFoto

  Fórum + odkazy
Fórum
Rýchle odkazy

  O nás
História klubu
Stanovy
Spomíname
Kontakt na nás

  Registrácia čitateľov
Ak máte záujem dostávať nové články na Váš email, zaregistrujte sa na odber noviniek.
Registrácia

  Počítadlo prístupov
Celkom993644
Jn6251
Dnes193

TATRANSKÉ BABÍ LÉTO 2004
Část druhá : Horolezecká maturita

Zverejnené 13. 06. 2006 (2804 × prečítané)

Den D udeřil v sobotu koncem října. Původně to sice měl být už pátek, ale pracovní povinnosti opět zasáhly a tak jsme s Markem vyrazili směr Vysoké Tatry až další den. Náš cíl – Chata pod Rysmi.

Beránek a Ilko slibovali po měsíci konečně dobré počasí, jenom termín už nebyl ideální. V Tatrách mezitím nasněžilo a slovy klasika „noci už bývají chladné“. Tak jsem si vzal teplé spodní prádlo. V nočáku cestovalo dost lidí, ale dalo se i trochu pospat. Nad ránem vystupujeme v Štrbe. Kosa je pořádná. Ani zubačka nás nedokáže rozehřát. Na Štrbském Plese je ještě tma. Dáváme si hodinku pauzu, ale potom přeci jen ještě za tmy vyrážíme směr Popradské Pleso. Jde se mi tentokrát dobře. Snad je to tím, že se mi podařilo nabalit lehčí svini než minule, snad chladným vzduchem nebo lehčím terénem. Po chvíli se za svitu čelovek noříme do lesa. „Slyšíš to!“, zastaví se po pár sto metrech Marek. „Co?“ „Ten divný hluk. Že by medvěd?“ Hlavou mi probleskly všechny možné i nemožné rady co dělat, když člověk potká plyšového medvídka. Uvažuji, či bych se mu dokázal postavit tváří v tvář, zvednout ruce nad hlavu a strašně řvát. Prý se vás to zvíře potom lekne, tvrdí zasvěcení. Nevím, kdo by se lekl více. Naštěstí to byl jen planý poplach a žádný kontejnerový medvěd se v našich stopách nevydal. Po hodince začíná svítat. Mám rád svítání v horách. Z tajůplné tmy, plné strašidelných obrysů a vzdálených stínů se vynořuje majestátní krajina, zalévaná měkkým světlem oblohy, kde slunce je ještě ukryto za vzdáleným hřebenem hor. A první sluneční paprsky zahřejí nejdřív na duši a potom i na těle. Po chvíli dorážíme na Popradské Pleso. Krátká pauzička, doplnění pohonných hmot, a pokračujeme stále dál a výše. Po rovině se to šlape dobře, ale zanedlouho začíná stoupání na Žabí plesa. Z rychlého Napoleonova pochodu na Moskvu se stává komotný Hanibalův prostup Alpami. Už se mi svině nezdá tak lehká. A to ještě ztěžkne! Jdeme rovnou na Voliu vežu. Náš cíl – Jižní žebro – Chmielowski, Ferens, Svierz 1927, 3 UIAA. U Žabích ples scházíme z turistického chodníku a obcházíme je zleva. Kameny jsou mokré a kluzké (který vůl je namydlil!?), pleso zčásti zamrzlé. Za plesem dáváme krátkou pauzu. Míjí nás skupinka turistů směřujících od Hincova plesa na Chatu pod Rysmi. Široké úsměvy a lehká chůze. To se to někomu šlape, když má v batůžku jednu termosku, větrovku a tatranku. No nic, jsme tvrdí chlapi. Svině na záda a pokračujeme. Vyčerpávající stoupání se zdá nekonečné. Potím se jak dveře od chlíva a fučím jako parní lokomotiva. Okolo oběda dorážíme pod žebro. Zhazuji batoh. Jaká úleva. Krátké občerstvení, trochu čaje a rutinní činnosti při každém zahájení cesty. Hromada materiálu se z batohu stěhuje přímo na tělo. Času moc nemáme a tak se nezdržujeme.
Cesta vypadá dobře. Pěkné žebro, pevná skála, na štandech borháky… Marek už to lezl a tak zná podmínky i topografii. Mám jenom jeden problém – už při nástupu jsem unavený jako na konci cesty. Při prvém dotyku skály se ale únava zatím někam schovává. Marek vyvádí první délku, já pokračuji až do sedélka za zubem. Cesta není technicky těžká, pěkné chyty, nohy dobře drží, příjemné, nenáročné lezení. Ze sedélka vidíme vlevo ve stěně trojici Poláků. Asi lezou místní klasiku Štáflovku. Pěkná stěna, určitě náročnější cesta. Snad si tam taky někdy zalezu. Ze sedélka je už vrcholový hřeben téměř nadosah. Marek tahá, kéž by mu to vyšlo až nahoru. Najednou se cítím unavený a nekoncentrovaný. Marek v prvej dľžke
Už se mi nechce na prvním. Bohužel lano nevydá. Poláci nás křižují doprava a já pokračuji vzhůru. V sedélku na hřebeni vidím tak 15m dva krásné borháky. „Tam mám zaštandovat“, ptám se Marka. „Musíš pokračovat doprava po hřebeni“, zní stručná odpověď. Po dolezu do sedélka vidím, že na druhé straně hřebene je nějaký chodník. No ale když doprava po hřebeni, tak po hřebeni. Krátký traverz a v cestě mi stojí velký balvan rozetnutý spárou. Do čerta, to nevypadá dobře. Asi jsem přeci jen měl vyzkoušet ten chodník. Jištění daleko a navíc v traverzu. Trochu to vydýchám a nastupuji do spáry. Levačkou nahmatám dobrý chyt, nohy na tření. Nemám rád tyto výlezy. Když nebude na pravačku dobrý chyt bude cesta pokračovat směrem dolů. Chtělo by to zajistit. Spára přímo volá po frendu. Ve visu vycvakávám sadu frendů a v duchu se modlím, aby ten první seděl. Moc sil už nezbývá. Podařilo se! Rychle expres a lano. Na šťastné vydechnutí ale není čas. Zbytkem sil v levačče se přitáhnu, levá noha trochu výš a pravá ruka do spáry. Zatím to drží. Vytahuji se na rukách, pravá noha za hranu, levá, stojím. Ale mi spadl kámen ze srdce. Polák na mě zdola radostně pokřikuje. Zdola to asi vypadalo dost dramaticky. Pokračuji traverzem po vrchu hřebene. Lano drhne. Tahám ho za sebou jako zdutou kozu. Dostávám se nad sedlo. Za ním je už hlavní vrchol. Slézám. Lano za mně definitívne rozhodlo, že už nebudu pokračovat. Buduji štand téměř ve visu asi dva metry nad sedlem. Murphyho zákony platí i v těchto nadmořských výškách. Po chvíli dolézá Marek. „Tá špára bola dosť ťažká. Bál som sa, aby som nevypadol“. Až tehdy mi dochází, že ten frend byl poslední jištění v cestě a kdyby vypadl, hodí kyvadlo až do štandu. A potom že, to má druholezec lehčí. Marek mně oblézá, sestupuje do sedélka a pokračuje po hřebeni až k hlavnímu vrcholu. Za chvilku docházím k němu. Krátký rituál podání ruky, dva hlty vody a rychle balíme materiál. Rádi by jsme se dostali k batohům ještě za světla a tak času není nazbyt. „Zostup si moc nepamätám, ale je dosť exponovaný“, utěšuje mně Marek. Mám radost. Hledáme sestupovou pěšinu, každý z jiné strany vrcholové pyramídy. Nalézáme ji na druhém konci. Napravo díra, nalevo díra a středem prudce v serpentínkách klesá do třetí díry kamzičí stezka. Zčásti namrzlá a zčásti zasněžená. Tak to je o hubu. To samé usoudili i Poláci a tak je nacházíme o pár metrů níž jak slaňují do  sněhového pole hluboko pod námi. Po chvíli přichází ještě jedna česká dvojka. Je tu dnes nějak hustý provoz. Zlatí polští chlapci nám dovolují použít jejich slaňák a tak si to po chvíli svištím dolů. Lano je v štandu provlečené, že by 30 metrů? Se mi to nějak nezdá. A ejhle, spouštím se do bezedné díry, lano je tenké a natahuje se, na konci odskakuji do sněhového pole. Je to víc jak 60 metrů. Potom ještě pár metrů hodně exponovaného traverzu ve sněhu a zmrzlé skále do sedla. Bez maček je to dobré psycho. Dál už vypadá cesta docela vpohodě. Klasický sestupový žlab. Nahoře skála s hlínou, níž drobné kamení a dole kamenné moře. Děkuji Polákům, kochám se nádhernými večerními výhledy, něco pofotím a čekám na Marka, který stahuje lano. Loučíme se s našimi spolulezci a jak to nejrychleji jde, scházíme dolů. Slunce se už schovalo za hřeben Satana a tak na sebe tma nenechá dlouho čekat. Ještě si pamatuji nedávný noční sestup v Batizovské dolině a nechci ho celý opakovat, i když mi je jasné, že noční cesta na chatu nás nemine. Po chvíli úmorného sestupu uhýbáme ze žlabu doprava k našim batohům. Než je přebalíme, přichází tma. Sezhora sestupuje párek Čechů. Slaňovali ještě po nás na vlastním, kratším laně a tak jim to dolů asi nevydalo. Ale na rozdíl ode mně, značně unaveného, vypadali v pohodě. A jejich batohy se s mou sviní nedali ani srovnat. Marek začíná scházet dolů a doleva. Chce obejít Žabí plesa zhora. „Je to miestami dosť náročné a veľa si toho nepamätám“, dodává mi odvahy. Za chvíli mizí za žebrem. Čelovka na hlavu, svině na záda (je ještě těžší, než jsem si ji pamatoval) a první kroky dolů. Jde to ztuha, cítím se velmi unavený a představa výstupu na chatu mi moc energie do těla nevlila. Marka nikde nevidím. Křičim na něj, ale nikdo se neozývá. Chvíli váhám, ale potom se rozhoduji k návratu stejnou cestou, kterou jsme sem přišli. Nemíním v noci bloudit v neznámém terénu. Jde to docela dobře, i když pomalu. Za chvíli mně dobíhají a předbíhají rychlým krokem Čechové. Jsem sám se svojí sviní na zádech a únaveným tělem. Samozřejmě se při sestupu trochu zapráskám, ale za chvíli jsem při Žabích plesech. Obcházím je, kameny kupodivu nekloužou, a vystupuji na chodník. Je už pořádná tma a pár hvězd na obloze mi cestu neprosvítí. Kužel čelovky obsáhne pár metrů a tak mě majestátně obklopí tatranští velikáni. Jejich mohutné stěny jsou v tmavé noci ještě mohutnější, vrcholy vyšší a propasti temnější. Je to zároveň děsivé i úchvatné. Dávám krátký oddych, Marka nikde nevidím, a vyrážím vzhůru. Moje tempo připomíná karavanu na poušti týden po oáze. Sunu se po chodníku v serpentínách a snažím se nemyslet na to, jak jsem vyčerpaný. Místy narážím na sněhové jazyky, co mi na klidu nepřidává. Nalevo, vysoko nahoře v temných stínech skal vidím zářit dva obrovské čtverce. Světlo majáku naděje - odraz oken chaty pod Rysmi. Snad tam dojdu. Najednou cesta končí! Nalevo – směr chata? – je jakýsi zátaras, nade mnou  řetěz, lano, řetěz, lano, všechny mizí v černé tmě. Do prdele! Co to je? Byl jsem tu před léty, ale nic takového si nepamatuji. A který řetěz či lano si mám vybrat? Beru jedno střední. Unavené tělo se brání další námaze, svině mně táhne dolů do hlubin, nohy kloužou na sněhu a ledu, ruce v rukavicích prokluzují a ledva drží lano, které se kývá ze strany na stranu. Pokud tohle přežiju, přežiju všechno! Ve světle čelovky se těžce orientuji ve spleti provazů a řetězů. O tom, najít si optimální „cestu“ ani neuvažuji. A ke všemu mně lana vedou směrem doprava. Mimo očekávané cesty na chatu. Propadám panice. Do pekla, snad to není nějaká nová ferata pro horské vůdce a jejich klienty na nedalekou Vysokou. Představa, že se ještě zapráskám někde úplně mimo mně na chvíli paralyzuje. Sedím na kousku horizontálnější plochy držíce se řetězu a v hlavě se mi honí nejdivočejší fantazije mého posledního horského výstupu. Dolů si už ale netroufám, tak snad někde cestou nahoru najdu rovnější místo a zabivakuji. Po pár krocích řetěz končí a otevírá se „dálnice“. Téměř vodorovná cesta široká snad dva metry. Je mi jasné, že jsem sice na nesprávné straně, ale na správné cestě. Kámen, co mi spadl ze srdce otřásl celou ztichlou černou horou. A zase nahoru po kamenech a sněhu, krok – nádech, krok - výdech. Najednou vidím na kameni nad sebou sedět přízrak. Marek!!? Asi je taky vyčerpaný, ale v mém stavu už nedokážu nic vnímat. Něco mi říká, slova se strácejí ve tmě. Jsem koncentrovaný jen sám na sebe. Odchází vzhůru do černoty. Mé tělo odmítá jít dál.  Nevím, jak dlouho odpočívám, ale vůle a vidina teplé chaty nakonec zvítěží. Pokračuji namáhavě vzhůru, nekonečné minuty, krok za krokem, v hlavě úplné prázdno. A potom… spásné světlo chaty. Už jenom pár set metrů. Dorazím do chaty a totálně vyčerpaný a dehydrovaný do sebe hážu jeden čaj a potom druhý, a třetí. Nikdy v životě jsem se necítil fyzicky tak na dně…
Ustlali nám v jídelně na zemi. Je mi to úplně jedno. V polomrákotách uléhám do spacáku a za pár vteřin usínám. Plánovaná zítřejší cesta se stala minulostí.
Ráno mně budí ruch na chatě. Je mi to jedno a slastně vychutnávám poslední minuty na matraci. „Už musíte vstávat, za chvíli dorazí první turisté“, vyhání mně služba z pelechu. Jsem unavený, ale kupodivu ne zničený. Docela normálně vstávám, zvládám základní  hygienu včetně mytí v skalní koupelně a usedám k snídani. Pojídám vlastní zásoby (ne že by u Beránka špatně anebo draze vařili, spíš naopak, ale nechce se mi jídlo třepat zase do doliny) a piji horký čaj. Marek sedí proti mně a konstatuje: “Už asi nikam nejdeme? Včera to bolo údesné. Som si myslel, že nedôjdem.“ „Nechcem ťa doničoho nútiť, ale…“ Mlčky se zvedám od stolu a začínám si balit věci na lezení. Co tu budeme celý den sedět, možná to rozchodím. Dost pozdě, asi okolo desáté, vyrážíme. Cesta dolů s polovičním batohem rychle ubíhá a ani řetězy v exponovaném terénu nejsou co bývaly. Kousek nad Žabími plesy uhýbáme s chodníku doprava pod mohutné skalní stěny. Překonáváme tradiční skalní moře a dostáváme se pod nástup. Náš cíl: Žabí kôň – Východním hřebenem přes koně, 3 UIAA. Vlevo od nás se na výrazném žebru snaží další dvojice o nějakou cestu v jihozápadní stěně Rysů. My začínáme hlubokým zářezem vpravo od nich. Jsem napnutý. O této cestě zvané horolezecká maturita se šíří téměř mytické opisy. Jsme teprve v nástupu do cesty a už začíná lezení. Podle popisu stoupáme (cit. Piskač) „travnato-skalním úbočím západní stěny Rysů po místy vyšlapané stezce značené mužíky. Z plošiny na vrcholu úbočí pak krátkým 15-ti metrovým slaněním do Žabieho sedla k vlastnímu nástupu na nevýhodné jistící stavoviště (smyčka za hrot, lámavé a exponované). Pozor! Za deště a nepříznivého počasí velmi nebezpečné – nebezpečí zřícení, 1hod. 2-3.“. Toliko průvodce. Nechápu, jak to, že nástup do trojky je za tři, ale co by ste chtěli po nováčkovi. Odhodlaně nastupuji za Markem šikmou skalní lávkou, později trávami vzhůru stěnou. Rychle nabírám výšku. Zatím to jde docela v pohodě i ve vibramkách a bez jištění, ale na mokrých travách by to bylo o držku. Stěna je hodně exponovaná a pád by skončil až dole v suťovisku. Po 15ti minutách se dostáváme ke skalnímu komínu. Je to dost náročné, ale lezitelné. Nad komínem nás čeká malý výšvih. Marek vybaluje lano a já ho jistím přes starou skobu. Co kdyby… Za chvíli mi mizí za stěnou. Výšvih je docela náročný, ale dál už následuje lehký terén, trávy a hlína. Jsem rád, že jsem se nepřezul. Na lezky to teda není. Marek sedí pod vysokou skalní stěnou Rysů a ukazuje mi vodorovný traverz. Zčásti po vyšlapané ztezce, zčásti po skalní stěně. Dost nepříjemné místo. Vydávám se jako první. Za hranou už má být stanoviště pro slanění. Nad sebou slyším dvojku, která před námi dole nastoupila do žebra. 
Traverz není těžký, spíš trochu exponovaný. Za chvíli jsme oba na slaňáku. Dva borháky mně uklidňují, vítr, který tu buší do severních stěn a hvízdá přes sedlo, už méně. Dáváme krátkou pauzu, tatranku a čaj a začínáme se oblékat do výstroje. Mezi tím se seshora spouští dvojice našich ko-lezců. Chtějí jít taky na Žabáka, ale si spestřili nástup lezeckou vložkou a ještě minuli slaňák. Džentlmensky nás pouští před sebe. To by se v Alpách stát nemohlo. Tam jsou schopni mi naši západní sousedé přejít i po zádech. „Idem prvý a urobím štand, až potom zlaníš za mnou“, hovoří Marek. „Je to tam tesné a dosť tam fúka“.  Čekám na slanění a prohlížím si hřeben Žabieho koňa. Hrebeň Žabieho koňa
Legendární hranu bez stupů, kolmý výšvih… Nevypadá to tak strašně. Zato severní stěna, kolmo padající do bezedných hlubin nahání strach. Kdysi představovala jednu z největších tatranských lezeckých výzev. Dnes upadla téměř v zapomnění a tak aspoň straší horolezecké maturanty. Po nějaké době se spouštím dolů na nástup. Pod sebou vidím Marka. Stojí v úzkém sedélku. Nalevo od něj úzký příkrý žlab strácející se za hranou, napravo kolmá severní stěna, do které zuřivě buší vítr se strašidelným rachotem. Ra-ta-ta-ta, jako v Holywoodském filmu. Na štandu je opravdu těsno. Netypicky mám jít první. Tak se nepohodlně přepínám, překufrujeme lano a za ohlušující palby větru se pouštím nahoru do asi čtyři metry vysoké stěnky. Populární hranu ani zbytek cesty naštěstí není vidět a tak nemám čas nad ničím přemýšlet a příliš se bát. Za chvíli jsem za hranou. Naskýtá se mi pohled na krásnou asi čtyřicet metrů dlouhou, k jihu nakloněnou a téměř hladkou plošinu, kterou zprava ohraničuje ostrý hřeben. Za ním je už jen prázdno. Tak to je ono místo, které dramaticky opisují nováčkům. Srdce mám až v krku. Tak ruce za hranu a nohy na tření (jak mi radili) sunu se pomalu dál. Jistit se není kde. Dávám smyčku na malý zub na hraně, po pár metrech frenda do jakési spárky. Pochybuji, že by to vydrželo. Asi v půlce stěny ale strach opadá a mně dochází, že je to vlastně lehké, to jenom legenda mi svazovala ruce. Zbytek délky v pododě dolézám až k místu dalšího kolmého výšvihu. Tři skoby jasně signalizují štand. Za chvíli je za mnou i Marek. Stěnkou skoro prokráčel. Dohadujeme si signály pro případ, že by jsme se neslyšeli, co je vzhledem k silnému větru dost pravděpodobné. A Marek nastupuje výš do cesty. Hrana je hodně exponovaná a jedno místo s překrokem do severní stěny vypadá dost exponovaně. Tu Marek zakládá dvě jištění, ale poměrně rychle pokračuje a za chvíli mi zmizí za hranou. Lano rychle ubývá, potom se zastaví. Komplikovaně se domlouváme v přestávkách mezi svištěním větru, ale nakonec vyrážím vzhůru i já. Cesta je pěkná, pevná skála, dobré chyty a stupy, jenom krátký podled do severní stěny při překroku hrany vyráží dech. Moc na to nemyslím a tahám se nahoru dřív, než se začnu příliš bát. Štand je v steně na malé polici. 
Ještě jedna délka. Vyrážím vzhůru stěnou a po pár metrech se dostávám na vrcholové plató. Malá dálnice s vrcholem v pozadí. Tak třicet metrů choďáku. Směle si vykračuji, než mě prudký poryv větru skoro smete do doliny. Hora mi dáva na vědomí, že nemám frajeřit a tak si zakládám dvě mezijištění. Štand je v závětří, učapený rovnou pod vrcholkem. Marek dolézá, nestačím ani dobírat lano. Stisk rukou a vrcholové foto završují pěkné lezení. Tak maturitu už mám za sebou a ani to nebolelo. Jen mám z větru vyřvané hlasivky. Dvojka za námi používala vysílačky. Dobrá věc. Na vrcholu
Dolů máme slaňovat. Ještě, že to Marek pozná, protože kudy, bych se asi hodně natrápil. Přelézáme vrchol na druhou stranu a spouštíme se asi deset metrů ke zlaňáku.  Slaňuje se za hranu do mírného převisu a potom se ještě traverzuje do sedla. Je to dost nepříjemé, ale slézat bych to nechtěl. Daří se nám stáhnout i lano. Balíme věci a obouváme vibramky. Dál půjdeme po vlastních. Sestupujeme v serpentínách travnato-skalnatým svahem. Část chodníku je už zasněžená. Nahoru by to šlo docela dobře. Dolů, s pohledem do hloubky k Žabím plesům, je to  přeci jenom napínavé. Některé skalní úseky jsou docela náročné, ale už si pomalu na tyto tatranské záludnosti zvykám. Při nástupu a sestupu se často víc vybojím než v cestě samé. K batohům dorážíme ještě za světla. Noční příchod na chatu mě sice nemine, ale vzhledem k tomu, že je to podstatně blíž, batoh váží o polovic méně a duchy noci jsem porazil už včera, jde to docela v pohodě. Jenom při přechodu řetězů mi při vzpomínce na včerejšek zatrne. Musím říct, že to bylo minulou noc docela husté. Nikdy nenoste plný batoh pod Volovku a pijte. Při dehydrataci si koledujete o pořádný průser.
Na chatě vládne pohoda a spokojenost. Jsme tu poslední hosté, gulášek je výborný, pivko skvělé a stoprocentně splněný plán hřeje u srdce. A mladičká “personálka“ jen v botách a ponožkách neměla chybu. Být to včera, myslel bych si, že mám halucinace. V pondělí ráno se pomalu balíme. Je nádherný den a tak se Marek ještě vydává na Rysy. Já si raději vychutnávám pohodu a nabírám síly na sestup. Přeci jen už nejsem nejmladší a cítím námahu posledních dní. Beránek nás ještě přemlouvá, ať zůstaneme, ale povinnosti (někdy to slovo skutečně nesnáším) nás nutí nádheru hor opustit. Sestup dolů, trojboj a pivko v bufetě v Štrbském Plese (dobrá a laciná domácí strava) a obligátně únavná cesta vlakem domů završili tento krásný víkend a moji horolezeckou maturitu ve Vysokých Tatrách.



[Aktuálna známka: 1,00]
hodnotenie lnku (ako v kole)   <--1 2 3 4 5 -->   

( Celý článok | Autor: jirko | Počet komentárov: 2 | Pridať komentár | Informačný e-mailVytlačiť článok )

Web site powered by phpRS