Dnes je 24. 06. 2018   | Počasie v Európe | Sprievodcovia | Weblinks | Download | Rozšírené vyhľadávanie    
  Články
Úvodná stránka
Kde sme boli
Metodika
Fotogalérie
Rady a tipy
Klubový život
EL LOCO
Pajštún
Najčítanejšie články
Ako písať články

  LokoFoto

  Fórum + odkazy
Fórum
Rýchle odkazy

  O nás
História klubu
Stanovy
Spomíname
Kontakt na nás

  Registrácia čitateľov
Ak máte záujem dostávať nové články na Váš email, zaregistrujte sa na odber noviniek.
Registrácia

  Počítadlo prístupov
Celkom994300
Jn6907
Dnes183

Jak jsem lezl poprvé v Tatrách
Zverejnené 06. 10. 2004 (2874 × prečítané)

Mám-li být přesný, tak úplně poprvé to vlastně nebylo. V Tatrách jsem byl před dvěma roky s batohem na zádech, chodili, lezli, no, i když spíš jsme se plazili Koprovskou dolinou, na Rysy a Priečným sedlem a potkávali fajn turisty, paďoury, prímové i méně prímové chatáre a hledali, kde postavit stan, aby na nás nepřišli pánové ochránci. Obdivně jsem hleděl na Žltú stěnu, svištěl po zadku po sněhových polích pod Ľadovým štítem a říkal jsem si, jů, tady bych chtěl lozit.

No a teď přijíždím do Smokovce, na nástupišti se (k mému milému překvapení a přesně podle plánu) potkávám s Viktorem a šlapeme na Skalnatou chatu. Jsem zvědavý a těším se na Tatry z pohledu horolezce, který se nemusí starat o to, kde bude spát, kterého chatári vždy rádi vidí, vždyť u nich přece bude utrácet a --- náš zákazník, náš pán. A samozřejmě taky na azurovou oblohu, šedé skály, křik orla skalního a hlavně na bohovské lezení. To bude paráda...

Přicházíme na Skalnatou chatu. Půl osmé večer, za chvíli se bude stmívat. Předsíň otevřená, rozsvíceno, hraje rádio a chata je zamčená. Klepeme, bušíme, nic. Aha, chatár šel asi na panáka za lanovkárom. Shazujeme batohy, čekáme. Stmívá se, chatár nepřichází. Vaříme si večeři na plynovém vařiči. Dobře, že jsem ho vzal, zlaté turistické zvyky. Setmělo se, chatár nikde. Vytahujeme spacáky a karimatky. No, vlastně je to spaní na chatě podobné jako spaní v lese. Na zemi jako na zemi. Usínáme. Probouzíme se, rádio hraje. Znovu usínáme. V rádiu hlásí půl třetí. Usínám. Budím se. Spím. Viktor nemůže usnout. Hurá, svítá. V šest hodin ráno poznávám pana Kulangu. Vrzly dveře, vrzly v pantu, objevil se chatár: "A čo je toto?" Rozespalý, napůl v kómatu reaguji: "Ehhh, dobrý den!" Místo odpovědi se dveře do chaty opět zavřely. O dvě hodiny později, sbalení a nasnídaní (sláva Ti, plynový vařiči náš) mluvíme podruhé s panem Kulangou a tentokrát už můžeme dovnitř a dokonce do objednaného pokoje. Hurá.

Voláme na Horskou službu a dozvídáme se, že přichází fronta. Na nebi se stahují mraky, takže místo horolezení to vyhraje pěší výlet do Bielovodské doliny. O půl hodiny později, kousek za Zámkovského chatou, se toto rozhodnutí ukáže být rozhodně správné, mrholení přechází ve sprchu a pak ve vytrvalý lijavec tatranský. Po marných pokusech uschnout na Zbojnické chatě se obracíme a hopsáme deštěm zpět do našeho domečku. Guláš, pomodlit a spát.

Ve středu ráno to s počasím nevypadá nijak slavně. Pro změnu. Ale zatím neprší. Tak půjdem na Prostredný hrot, to jsou přece skoro choďáky, jedna nějaká troječka. Nebude špatné začít něčím jednoduchým, jsem přece poprvé v horách. Mapu nemáme, ale Viktor si to pamatuje. V Malé studené dolině se seznamujeme s mlhou. Je poctivá, vydatná, neošizená a zaručeně neprůhledná. O tom, kde je Prostredný hrot, můžeme tak akorát snít. O sestupové cestě rovněž. Dobrá, tak támhle by mohl být nástup. Škrábeme se trávou vzhůru, nevíme kam, pořád nahoru, kamení, kleč, chytni sa konáriku, mlha přede mnou, mlha za mnou, bacha, padá šutr. Měknu, tudy ne, říkám, pojď půjdeme sem někdy za hezčího počasí.

Po cestě na kafčo na Terynku procházíme kolem Žlté stěny a tehdy lezu svoji první cestu v horách. Korosadowicz. Poznávám kouzlo rozhovorů typu

"Povol!" "Ano, držím." "Neee, povool. Lanooo." "Jasně, neboj, držím betónovo."

Doufám, že to, co jsem na pozadí hukotu vodopádů zaslechl, bylo "Jistím" a nikoliv "Počkej", a hurá na tu pětkovou platničku. Jako první cesta je to ale ideální. Chvílemi to už opravdu není turistika, nýbrž lezení, stále je to ovšem docela jednoduché, krátké (pět délek) a hezké. Uvědomuji si ale, jak je důležité, aby prvolezec aspoň tušil, kam má lézt. A v okamžiku, kdy ze třech jištění, která Viktor založil na první délce, ke mně ne méně než tři sjedou po laně dolů, si uvědomím i to, že je třeba lézt s přehledem a ne na doraz. "Kdyby bylo to jištění bývalo opravdu potřeba, tak bude držet," dostane se mi ujištění. Na vršku Žlté stěny se mlha zvedla a vidíme do budoucnosti: do zítřka na západní stěnu Lomnického štítu a o hodinu později na kafíčko na Téryho chatě.

Další den ráno v osm hodin vyrážíme pod západní stěnu. Nad Lomnickým sedlem nacházíme slaňovací kruh směrem do Malé studené a po kamzičích pěšinkách přicházíme k nástupu (ani jsem nevěděl, že tatranští kamzíci umějí dělat tak pěkné mužíky). Obědváme a s hladem mizí i naše odhodlání vyzkoušet Pšeničnikova. Borci před náma zmizeli v mlze po Patagonském létě, klobouk dolů, ale my se umíme radovat i z maličkostí, tak hurá na Hokejku. S batohem plným haraburdí na lehce technické lezení nastupuji jako druholezec do první délky. Tak tohle snad nemyslí vážně, že je to tři plus. Uf, uf, ale vylezl jsem to. Následuje druhá délka (pro změnu na druhém), čtyři plus. Á, dva, tři, hop a už padám. Možná to lezu blbě, možná to je fakt místo spíš tak trochu za pět, ale určitě je to hlavně tím zatraceným batohem. Deset kilo navíc, posunuté těžiště, ach ouvej, život je těžkej. Dolézám druhou délku, ruce mám jako z těsta. Nechte mě umřít. Viktor mě povzbuzuje, následuje téměř turistický chodník ke kříži. Prý pět plus. Hrozící krizi (tzv. vyhnití spolulezce) Viktor zažehnává slibem, že batoh budeme dál tahat po laně. Utěšuju se, že na cvičné stěně přece lezu za dobrého počasí skoro sedmičky. Přetáhneme batoh, kříž bez větších problémů přeběhnu a hned se cítím lépe. V tu chvíli se situace prudce mění, vidím, že bez té příšery na zádech to jde opravdu lépe. Vychutnáváme si pátou délku v labužnickém čtyřko--pětkovém terénu, pobaveně sledujeme spáru kousek vpravo, kterou vede Pšeničnikov, a radujeme se, že jsme si vybrali Hokejku.

Následuje asi jenom patnáctimetrová délčička za šest plus. Viktor jí po chvíli dumání a lezení tam a zpátky zvládne vyvést a já ho ve stylu A0 následuji. S trochou nadsázky by bylo moľno říct, že přitom trénuji na prvolezení: zacvakávám další expresky, vycvakávám ty před tím, z lana vytvářím pavučině podobné konstrukce. Nakonec ale překonávám převis a hurá na další šestičku. Ta je velmi pěkná, něco okolo té šestky to bude, ale nejtěžší místo máme za sebou, takže nejistota, jestli to vylezeme se rozplynula. Leze se krásně. V jeskyňce je další štand a následuje komín a po něm už jenom pětky (plus). Počasí se zlepšuje, mlha se občas zvedne, sluníčko svítí, skála pode mnou, skála nade mnou, krása. Přemýšlím, jestli nemám zkusit vyvést aspoň jednu délku sám. Než se ale rozhoupu, Viktor už vylézá komínem vzhůru. A teď nějak začíná funět, visí tam už nějak dlouho. Á... hups. Už nevisí, už sedí. V mladickém nadšení se nechá spustit a chce to zkusit ještě jednou RP. Ani podruhé to nejde. S několikerým odsednutím to nakonec zvládne, já lezu za ním a zjišťuji, že buďto jsem už unavený a nebo některé pětky v Tatrách mají taky nějaké ty drápky. Za vydatné spolupráce jistícího materiálu se nakonec vyškrábu nahoru a už se stmívá, rychle do poslední délky, pětkový komín.

Celková bilance: devět délek, sedm a půl hodiny, soumrak na Lomnickém štítě, upadlý kapesník, lehce prodřená goretexka a príma zážitek. Odklopýtavše od konce Hokejky až na vyhlídkovou terasu (se dvěma lanama po rukách a po tmě je to vpravdě zábavné) zjišťujeme, že za prvé nemůžeme najít sestupovou cestu a za druhé mi dochází baterka. Klepeme na stanici, milý pán z meteorologického domečku nás nechává přespat na matracích v bufetu, přinese nám zcela mimo naše očekávání hromadu jídla k večeři a dlouho do noci si s námi povídá o tom, kde všude možno lézt v Tatrách (ještě jednou velmi děkujeme!). Ráno koukáme na východ slunce nad inverzní oblačností a vybíráme si kopce, na které polezeme příště. Doufám, že tam moudré slovenské akademické či jiné instituce do příště také postaví nějaké stanice jako na Lomnickém štítu. A nebo spíš, že se naučíme do příště dřív vstávat.

Karel

Září / September 2004, Karel Výborný a Viktor Vaculčík



Súvisiace články:
Radšej neskoro... alebo ešte raz o LokoTatroStretku (05.11.2017)
Tatranské prvosienky (09.10.2008)
No minimálne... (17.10.2006)
Hokejka (18.02.2003)

[Aktuálna známka: 2,00]
hodnotenie lnku (ako v kole)   <--1 2 3 4 5 -->   

( Celý článok | Autor: karel | Počet komentárov: 1 | Pridať komentár | Informačný e-mailVytlačiť článok | Zdroj: Karel )

Web site powered by phpRS